Exkurze Právního semináře

Studenti septim a oktáv se během října a listopadu vydali v rámci právního semináře na dvě exkurze - nejdříve navštívili Vazební věznici Ruzyně, a o dva týdny později se vypravili do Brna na Ústavní a Nejvyšší soud.

Na shledanou v Ruzyni

Den před samotnou exkurzí nás ve škole navštívila Mallory, aby nám přiblížila fungování věznice a pověděla nám o tom, jak se do vězení vůbec nedostat, a případně, pokud by se nám to náhodou povedlo, jak ve vězení přežít. Dostali jsme také tajné tipy, na co se poptat průvodců. Nelze namítat, že takovéhle svérázné přednášky, třebaže z druhé strany spektra, rozhodně mají něco do sebe a ač by se to nemuselo zdát, tak jsou velice prospěšné.

Vybaveni teoretickou přípravou jsme se dalšího rána vydali k ruzyňské věznici. Že nejdeme na procházku parkem jsme poznali hned u vstupu, když nám pracovníci vězeňské služby odebrali všechny osobní věci a my zůstali jen s občanskými průkazy.

Na začátku exkurze jsme se dozvěděli něco o fungování věznice, pohladili si služebního psa a poté se již vydali vstříc vnitřním prostorám. Zjistili jsme, jak vypadá taková vězeňská cela či sprcha (již mohou odsouzení mimochodem využít pouze v pondělí a ve čtvrtek), keramická dílna či tělocvična. Navštívili jsme také vězeňskou kapli, v níž jsme měli spoustu dotazů na místního kaplana. V závěrečné části exkurze jsme ještě zamířili do prostorů pro vycházky a skončili jsme u výslechových místností. 

Při odchodu z věznice se s námi naši průvodci loučili slovy “na shledanou”.. A ačkoliv jsem naučený tato slova obvykle opětovat, tak tentokrát jsem je pro rozloučení raději nezvolil…

O ústavním pořádku na Ústavním soudě

Po prvotním šoku z absence metra, jímž si každý Pražák po vystoupení z vlaku v Brně musí projít, se naše výprava vydala k Ústavnímu soudu. Cestou jsme si užili i trochu kultury, neboť vedla přes turisticky vyhledávaná místa, tedy okolo “orloje”, sochy koně, která ze správného úhlu místní orloj taktéž připomíná, či sochy exekutora odnášejícího pračku před Nejvyšším správním soudem. A protože někteří z nás snídali ráno vtipnou kaši, přišli jsme cestou i s jedním vtipem: „Víte, jak se říká tomu, když mají na Ústavním soudě hezky uklizeno? Ústavní pořádek“.  Na náš výmysl jsme byli patřičně hrdí a za den ho zmínili asi ještě sto třicet osmkrát. A když nám později na Nejvyšším soudě dali možnost promluvit do mikrofonu, dozvěděli se o ústavním pořádku i tam.

Na Ústavním soudě nám paní průvodkyně přiblížila důležitost ústavy i samotné instituce, pověděla nám o historii  Ústavního soudu, ukázala nám jednací místnosti či tzv. Velkou radu a nakonec nás zavedla do síně slávy, v níž jsme měli možnost si blíže prohlédnout portréty aktuálních soudců Ústavního soudu a jejich taláry a poslechnout si příběh o tom, proč jejich taláry za poslední léta už podruhé změnily podobu. Jen škoda, že hlavní místnost byla zabraná a její prohlídka tak nebyla možná - alespoň nám to ale dává důvod k návratu. 

Příběhy ze sklepení Nejvyššího soudu

Nabitý den pokračoval návštěvou Nejvyššího soudu. Tam se nás ujala paní tisková mluvčí společně s jedním ze soudců a po úvodním promítání o historii soudu nám pověděli o tom, v čem se Nejvyšší soud liší od soudů nižších instancí či o jeho aktuální činnosti. Nechyběly ani různé příběhy z práce na Nejvyšším soudě a ochotně zodpověděli spoustu našich (nepochybně zajímavých) dotazů. 

Setkali jsme se taktéž s předsedou Nejvyššího soudu Petrem Angyalossym, který udělal velice příjemnou reklamu soudcovské profesi (troufnu si říct, že až za pár let vzejde z Českolipské 20 nových soudců, tak to bude právě jeho zásluhou).

Když už se zdálo, že je prohlídka u konce, byli jsme zavedeni do sklepení, v němž Nejvyšší soud ukrývá cely. Zde jsme se setkali s velitelem justiční stráže (to slovo velitel je důležité - paní tisková mluvčí ho omylem nazvala vedoucím, načež se dozvěděla, že vedoucí je v sámošce), který nám funkci těchto cel i všech donucovacích prostředků, jimiž disponoval,  názorně a prakticky vysvětlil. Vysvětlování účelu cel by pravděpodobně probíhalo ještě mnohem déle, kdybychom nutně nepotřebovali stihnout vlak do Prahy. V této situaci tak velitel nakonec od vysvětlování upustil a dveře otevřel.  

Myslím, že budu mluvit za všechny, když napíšu, že každá ze tří exkurzí byla zajímavá a něčím přínosná. Na Ústavním soudě si člověk uvědomí, že opravdu nejde o zbytečnou instituci, jak můžeme občas při procházení internetem zaslechnout, a že je klíčovou pojistkou demokracie, bez níž by byla velmi ohrožena.

Na Nejvyšším soudě si zase uvědomíte, že náš soudní systém není vůbec špatný; často například slýcháme, že justice je pomalá, ale když vám poté soudce Nejvyššího soudu povídá o tom, jak jsou spisy v některých případech tak dlouhé, že je musí přivézt kamionem, tak vám dojde, že těch pět let čekání není vlastně vůbec dlouhá doba.

A ve věznici nejspíš každému dojde, že na tomto místě nechce skončit a možná, že to někoho i přiměje dávat si v budoucnosti větší pozor. Na druhou stranu je ale dobré si říct, že v životě nikdy nevíte, co se přihodí, a že když vás osud na takové místo přivede, tak to rozhodně není konec světa, neboť i ve věznici se dá v rámci možností normálně a spořádaně fungovat.

Antonín Sadil, 7.B